jan winkler
Čtvrtý březen léta páně devatenáctistéhoosmdesáteho
byl jistou šancí, jak omluvit existenci lidského pokolení. Zrodil se totiž clověk,
výjimečný fenomén, jehož dechberoucí vnitřní krása, nedotknutelná čistota a
nezbadatelná hloubka charakteru zářily do okolí jako výbuch supernovy v pustém
vesmírném prostoru, od prvního vzlyku, který prošel jeho zlatým hrdlem.
Bohužel, jako v historii již jednou v případě jistého Ježíše nazaretského, lid
tento dar od Boha nepřijal a Jan Winkler, jehož slávu zde připomínáme, dopadl
jen o píď lépe, než jeho předchůdce, zmiňovaný pan Ježíš. Byl mylně integrován
do společnosti coby průměrný novorozenec, batole, posléze školák, středoškolák
a na pár let také vysokoškolák.
To však bylo již v době, kdy si Jan začal uvědomovat svou vyjímečnost a jen z jeho odhodlání hříšníkům odpustit nezahořkl. Rozhodl se, že nebude svět přesvědčovat o své nadřazenosti, a místo toho bude své nadlidsvtí ventilovat tam, kde nikomu nebude překážet - začal si ničit své jemné klavíristické ručky, své úžasné šlachy a klouby nesmyslným lezením vzůru po skalách, svůj plamenný intelekt se rozhodl hasit konzumací alkoholu.
Mezi jeho zásluhy, když už je zde musíme sčítat, patří například shromažďování hrozných hovad do řad svých přátel (takže pak nedělají škodu jinde), již zmiňovaná hromadná likvidace alkoholových nápojů (čímž ulehčuje život játrům svých následovníků) a zejména spolužití s Lucií, čímž chrání pokolení mužů před téměr nevyhnutelnou, postupnou a velmi nedůstojnou destrukcí.
Je to sice házení perel dobytku, ale Jan má e-mail, na který mu zájemci mohou psát (ale oni nechtějí) - winkler(zavináč)pinerecords.com