Zvláštní zpráva pro přátele a kamarády horolezce o lezení v Thajsku a
na Tchaj-wanu od Honzy a Karolíny Beranových č. 1
pokud si chcete prohlédnout všechny fotografie
Jak se postupně a pozvolna zabydlujeme v Tchaj-peji, dostáváme se také k napsání pár řádek o tom, jak jsme lezli na cestách v Thajsku a jak teď začínáme lézt na Tchaj-wanu. Tato první zpráva se týká lezení v Thajsku.
Když jsme v Thajsku skončili svou pouť po severu a severovýchodě, kde jsme cestovali převážně po buddhistických a khmérských hinduistických památkách, a pár dní strávili v Národním parku Khao Yai, zamířili jsme zpět do Bangkoku. Zbývalo nám sedm dní do odjezdu, které jsme chtěli využít úplně jiným způsobem než ty předchozí. Na půl dne jsme se ještě stavili v Bangkoku, prohlédli si nádherný Klášter Smaragdového Buddhy a Královský palác (o tom viz v předchozí zprávě z cest), a potom už nic nebránilo tomu, abychom naskočili do klimatizovaného dálkového autobusu a zamířili přímo na jih do provincie Krabi. Stejnojmenné provinční městečko je známé jako cíl turistických výprav, které sem směřují ze dvou hlavních důvodů: 1. koupání a potápění se v čistém moři kolem vápencových útesů, 2. skalní lezení nad mořem. Náš úmysl byl stejný.
Na autobusové nádražíčko za městem jsme dorazili ráno před pátou a ještě rozespalí museli odolávat naléhání místních taxíkářů a hotelových agentů. Žádali nehorázné sumy za cokoliv. Počkali jsme si tak hodinku na rozednění a za nádražím chytili otevřeného taxíka ve stylu vojenského jeepu (podobného filipínskému jeepney). Vůbec si netroufl se přiblížit k nádraží. Pochopili jsme, že toto teritorium ovládá místní taxíkářská apod. mafie, která si tam nepustí nikoho zvenčí. Většina turistů raději zaplatí víc, než by se s báglama plahočila někam za nádraží.
Posnídali jsme v příjemné kavárničce a pak vytrvale čekali na loď. Lodní lístek jsme si také koupili v té kavárně a až v přístavišti pochopili, že to byla blbost. Cena byla stejná, ale takto jsme museli čekat na konkrétní loď. Protáhlých rybářských člunů různých malých společností odjíždí totiž na Railay Beach spousty.
Náš si dával na čas. Ale nakonec jsme jeli. Moře bylo rozbouřené a loďka musela po většinu plavby najíždět proti vlnám. Takže na konci té asi čtyřicetiminutové plavby jsme byli promočení skrz naskrz.
Letoviska (a léto je tu z našeho hlediska vlastně pořád) na Railay a Phranangu jsou jakákoliv, jen ne levná. Vše je tu stavěné na poměrně bohaté Američany, Němce, Brity a Francouze. Některé bungalovy stojí tisíce bátů denně (bát je zhruba jako koruna). Naštěstí teď není sezóna, takže se slušné ubytování v bungalovu o jednom pokoji s větrákem (nutnost) a koupelně dá sehnat za 150 - 300 bátů za den. První noc jsme spali na jednom místě, ale pak jsme objevili Diamond Private, kde jsme už zůstali. Po lezení a koupání v moři tam bylo možné si ještě zaplavat v krásném bazénu se sladkou vodou.
Hned po příjezdu jsem si při brodění se ke břehu s batohem plným lezení na zádech rozřízl na dvou místech chodidlo, takže jsem nevěděl, jestli budu vůbec moci obout lezečky.
Ale šlo to a slaná voda rány brzy zahojila.
Druhý den ráno jsme šli vyzkoušet místní terény na stěnu přímo
nad naším bungalovem. Masivní vápencový útes se tu tyčí do výšky asi 150 metrů
a zhruba od poloviny tvoří obrovské převisy. Z nich dolů visí bizardní krápníky
a jiné rozsochaté vápencové útvary, nahoře porostlé vegetací. Lézt se dá na většině
stěn poloostrova jen ve spodních částech.
K dispozici jsme měli staré salátové
vydání místního horolezeckého průvodce, které jsme koupili za 50 bátů v antikvariátu
pod širým nebem na pláži. Původně jsem chtěl koupit pěkné nové vydání, ale vyděračská
cena 600 bátů za brožovanou knížečku mě zatvrdila natolik, že jsem se jim na něj. . .
O místním lezeckém průmyslu bude řeč později. Jak se ukázalo, náhodou jsem získal
cenný úlovek, neboť průvodce, kterého jsem koupil, patřil dříve jednomu z nejčastějších
autorů místních cest a bylo v něm rukou dopsáno mnoho věcí, které se jinde nenajdou.
Ukázalo se, že starý průvodce nám úplně stačí. Na Krabi se používá francouzská klasifikace, jejíž srovnávací tabulka s klasifikací UIAA je:
Francouzská UIAA
5 V- až lehčí VI
6a VI až VI+
6a+ VI+ až VII-
6b VII- až VII
6b+ VII
6c VII+
6c+ VII+ až VIII-
Celkově se nám to zdálo oproti lezení v Čechách asi o půl stupně lehčí než uváděná klasifikace.
Na rozlezení jsme nejprve na stěně Diamond Cave (Diamantová jeskyně) vylezli Mr. No Name (5) a 1. délku cesty "Bar you tee nai?" (thajsky "Kde je bar?), 6a. Oba jsme měli fungl nové lezečky (Karolínka Ninji, já Mad Rock), takže to bylo docela utrpení. (Teď když toto píšu, mi už Mad Rocky trochu povolily a nemůžu si je vynachválit. Karolínka pořád na Ninji ještě skuhrá a povídá cosi o "zlatých liliích". Pozn. pro neorientalisty: "zlaté lilie" = nohy zdeformované dívkám vázáním od raného věku.) Ale skvělé lezení po dírách. Největší problém je s pocením a dýcháním. Je tam strašně vysoká vlhkost vzduchu, teplota přes 30 stupňů. Z člověka to jenom leje. Vedle nás lezla čtyřku nějaká thajská skupinka způsobem, který nás přiměl klidit se z případného dopadiště.
Odpoledne jsme se šli podívat na jinou stěnu - One-two-three, kde se nachází nejkrásnější cesta v dosahu našich možností v okolí - King Kobra. Celou dobu jsme se s Karolínou dohadovali na správném překladu. K. zastávala standardní "Kobra královská", kdežto já jsem byl pro překlad "Král Kobra" (podle vzoru "King Rat" - "Král Krysa"). Je to krásná cesta, 6a+, leze se po dírách a dírkách. Končí pod obrovským střechovým převisem, ze kterého dolů visí mnohametrový krápník (viz. fotka). Spodek má dvě stejně těžké varianty, zpod převisu se dá ještě pokračovat kousek doprava. Lezli jsme obě spodní varianty a obě stály za to. Od štandu je úchvatný pohled na Railayskou zátoku a mravenečky, kteří se dole sápou po skalkách. Na tomto místě totiž probíhá nejvíce místního lezeckého byznysu. Na lezce bez instruktora se tu dívají poněkud zatrpkle. Tato stěna je přejištěna tak, že jsem cvakal až třetí borhák. . .
Celkově lepší lezení je na Phranang Beach,
kam se dá přejít křížem přes poloostrov. Útesy jsou tu ještě vyšší a převislejší, většinou lezitelné jen vespodu. Nejlepší stěna pro nás je Escher World, protkaná trhlinami a hlubokými jeskyněmi, zavánějícími netopýřím guánem. V některých jeskyních jsou hinduistické svatyňky s mnoha Šivovými lingamy, které sem pro štěstí a ochranu na moři nosí rybáři. Lezli jsme tu "Píseň kolibříka", 6b, jištěnou výhradně smyčkami v mnohých hodinách, v horní části strašně ostrou. Pak ještě pár dalších cest, z nichž byla pěkná "Short and Easy" za 5, ale s *. Pak je tu pár dalších cest na horní hranici klasifikace, ale ty jsme nelezli, to by znamenalo sedět u každého borháku. . .
To jsem si ostatně vyzkoušel o dva dny později, když jsem lezl jakéhosi sokolíka v pekelně převislé stěně na Ton Sai Beach. Jen tak tak se mi vždycky podařilo cvaknout expresku a sednout si do ní. Je to ráj boulderistů. Každý má kolem padesáti kilo. . . Já táhnu svých 80 + všechno to železo, které si pokaždé zapomenu sundat se sedáku. . .
Vápencové útesy na Krabi jsou skutečně fantastickou podívanou pro skalního lezce, jsou tu stovky cest, většinou však hodně těžkých. Každý tu ale najde dost lezení v rámci svých možností.
Nakonec jsme měli z nových lezeček tak otlačené a odřené nohy, že jsme se šli raději koupat do moře nebo cachtat do bazénu. Bazén se ukázal jako bezpečnější, protože tam nebyly žádné žahavé medúzy. Karolína měla od jedné takové ošklivě popálenou ruku, doteď, ačkoliv je to už více než měsíc, jí to ještě úplně nezmizelo. Znáte někdo ošetření po popálení medúzou? Nikdy jsem netušil, že to může být poměrně závažné poranění. Neumím si představit, kdyby se člověk dostal do jejich hejna. . .
Ještě k těm instruktorům lezení z Krabi. Udělali si ze své původně jen zábavy velký kšeft a "učí" turisty lézt po skalkách. Mají špičkové vybavení, většinou od Petzla. Skály, kde častou lezou se zákazníky, jsou přejištěné a mají neuvěřitelným způsobem vybudované štandy ze třech petzlovských nýtů a jednoho borháku, celé provázáno spletí smyček. V některých jištěních jsou nastálo karabiny, dokonce jsem na Ton Sai viděl i cestu, kde viselo za sebou sedm stejných expresek od Petzla. A nikdo kolem. To by tam u nás dlouho nevydrželo. . . Lezeckých "škol" jsem tu napočítal šest nebo sedm, ceny jsou všude zhruba stejné. Půjčují veškeré lezecké vybavení, ale hlavně se stále vnucují s lezeckými kurzy. Na našince, který si přitáhne na vlastním hřbetu veškerý matroš a leze tu pak bez jejich asistence, se dívají tak trochu jako na vetřelce. Ale jinak nikoho neomezují, lézt může každý kdekoliv.
O lezení na Tchaj-wanu bude další díl.
pokud si chcete prohlédnout všechny fotografie
zpět
home