Průzkum skalek v okolí Cortiny d'Ampezzo

     Na přelom srpna a září jsme si s Martinou naplánovali dovolenou. Jak to bývá poslední dobou zvykem, trávíme naše dovolené na skalách a ani tentokrát tomu nemělo být jinak. Žádní nám blízcí Zoufalci v tu dobu nemohli jet s námi, takže jsme si to mohli naplánovat zcela po svém. Nechtělo se nám moc daleko, nechtělo se nám moc do tepla a pochopitelně se nám nechtělo ani do Jury, a tak po krátkém pátrání na internetu padla volba na oblasti v Dolomitech kolem Cortiny d'Ampezzo a Sella Rondy. Tahle část Itálie je známá především krásnými klasickými vícedélkami na Tre Cime či Sella Rondě, nicméně náš zájezd se měl zaměřit spíše na údolní skalky a na nich bezpečně odjištěné sportovní cesty. Pravda, v hloubi duše jsme měli touhu střelit si i nějakou lehčí, ale o to delší klasickou línii, nakonec k tomu ovšem z různých důvodů nedošlo. Jak jsem ale už psal, bylo naším hlavním cílem objevit nějaké zajímavé sportovní oblasti a na vlastní kůži zjistit, jak to s tím lezení v těchto místech vlastně je.


Cortina d'Ampezzo

     Celí natěšení jsme vyjeli v pátek kolem druhé. Jak se ukázalo, volba to byla velmi dobrá. Do Cortiny jsme přijeli kolem desáté a po delším bloudění našli nějaký kemp. Kempy jsou v Cortině tři, přitom jsou všechny namačkané na sobě. Už jsme byli dost unavení, a tak jsme zalezli do prvního, který se naskytl. Jednalo se o kemp Rocchetta, vyšel nás na 9 euro na noc\osobu (mimo sezónu), takže nic levného, ale nic jiného se asi ani nedalo dělat, spaní mimo kemp by se místním chlupatým asi moc nelíbilo.
     Ráno jsme se probudili celí zmrzlí, bylo jasné, že jsme podcenili místní klimatické podmínky. Čaj ale zahřál a mohli jsme vyrazit do první oblasti - Crepe de Oucera Bassi.
     Oblast jsme si vybrali jako rozlezovou. Krátký přístup (5 minut), pěkné a dlouhé cesty, proč ne? Přístup je pěkně lesíčkem po rovince s tím, že oblast uvidíte až momentě, kdy jste přímo u ní. První pohled nás uchvátil, ani nevím vlastně čím, nejedná se o žádný monstrózní masiv, nicméně bylo hned poznat, že na něčem podobném jsme zatím nelezli. A taky už jsme dlouho nelezli :) První cesta byla skvostná a zbytek také. Jediné, co se dá oblasti vytknout je to, že většina cest si je dost podobná. Všechny mají třicet metrů, jsou kolmé, technické s dobrýma nohama, zcela neolezené a převážně se leze po příjemných oblých lištách. Oblast prostě nezbývá než doporučit, a to především středně pokročilým lezcům (6a - 6c). Obtížnost se tu pohybuje mezi stupněm 5 - 7a a takovýchto cest je tu celkem 120.


Crepe de Oucera Bassi

     Druhý den jsme jeli serpentinami do trochu vzdálenější oblasti Sass Dlacia. Přístup je také delší (10 minut po rovině a kousek do kopce) a skála masivnější. Jak jsme zjistili, není tu příliš mnoho cest v obtížnosti kolem pátého stupně, navíc, když už jsme nějakou tu pětku našli, tak v ní tekl vodopád. Trochu nás to uvedlo do rozpaků, Martina už si zvykla pětky tahat, ale do těžších cest se jí zatím nechtělo. Další nepříjemné zjištění bylo to, že v našem průvodci chybí asi polovina cest. Rozpaky nerozpaky, většina cest tam byla fakt pěkná, pouze se místy dalo narazit na rozlámanou skálu. Hlavní masív můžeme vřele doporučit všem, kteří lezou 6a - 7a, ti se tam určitě vyřádí do sytosti. V okolí se vyskytují i menší sektůrky s těžšími cestami, ty jsme si ale dovolili neprozkoumat.


štít vedle Sass Dlacia

     Na třetí den jsme si naplánovali krátkou procházku Cortinou s tím, že nakoupíme a mrkneme se na internet. Jak jsme zjistili, toto městečko není stavěné pro nás, zoufalé horolezce. Nákup byl nechutně drahý (co surovina to 3 eura), internet jsme nenašli a davy turistů nám také nedělaly příliš dobře, takže jsme hopem vyrazili do další oblasti - Landro.
     Oblast se pyšní vůbec nejlepším přístupem - cca 30m od parkoviště, to je co? Bohužel je to také všechno, co je na této oblasti pozitivní. Osobně jsem si asi mimo republiku nikdy hůře nezalezl. Cesty, do kterých jsme nalezli, se sypaly a jejich klasifikace lítala jako vzducholoď. Tohle můžeme říct o oblasti blíže silnici, kde je asi 20 lehčích cest (většinou pětky), dále jsme radši ani nešli a rozhodli jsme se šetřit energii na místo, kam jsme se od začátku těšili - na asi nejznámější sportovní oblast této části Dolomit - Cinque Torri. Navíc začalo pršet.
     Už když jsme se vraceli do kempu, moc jsme se těšili na internet, na nejlepší české horolezecké stránky www.zoufalci.org a na aktuální předpověď. 3 eura na půl hodiny byla krutá sazba, ale co bychom za pár nových příspěvků v diskuzi nedali. Zoufalci potěšili, předpověď už méně. Až do konce týdne mělo v Cortině pršet, a to bylo teprve pondělí. Co hůř, pršet mělo i v dalších bližších oblastech, v Arcu, Ospu a Comu, a tak bylo celkem nasnadě, že naše další kroky povedou do Finale. Byli jsme z toho dost přešlí, ve Finale už jsme letos jednou skončili, a tak jediné, co nás udržovalo v náladě, byly myšlenky na následné nákupy v Arcu a budoucí setkání s další zoufaleckou výpravou (Fumáč, Bára, Luty, Kuba).
     Přesun byl vcelku zajímavý, chytla nás nechutná bouřka, nevídaná nákupní horečka v Arcu (útrata cca 300 eur) a nakonec jsme dali za benzin všechny naše peníze a po zbytek cesty se třásli, jestli budeme moct zaplatit za dálnici kartou. Dobrá zpráva, karty VISA a Maestro na italských dálnicích bez problémů berou. Čechokemp ve Finale nás ničím nepřekvapil, bylo zde spousta lidu a mezi nimi i Fumáč a jeho parta. Večer jsme lehounce popili a vyměnili si zážitky obou výprav. Musím říct, že bylo velmi příjemné trávit opět večer pouze v lehké mikině.
     I když jsme se stále viděli na vršku jedné z věží Cinque Torri, příliš jsme nuceného přesunu nelitovali. Slunce, moře, spaní zadarmo, večery v pizzerii a lezení po dírách nenabízí mnoho lezeckých oblastí, co známe. V Cortině vlastně nebylo ani jedno z těchto "pro", bylo to jako bychom přijeli do úplně jiného světa. Na další den se naše dvě skupinky spojily a vyrazily do sektoru Caprazoppa a jeho první části (A). Tahle část je pro intenzivně lezoucí jedince v obtížnosti 5c - 6c tak na půl dne, nám to ale vystačilo na celý den, přece jenom, byli jsme na jihu.


Fumáč drtí převis

     Ve středomořském rytmu se odehrávala i zbylá část našeho zájezdu - slunce, pizzy, večery s vínem, sem tam lezení - a tak se dále nebudeme příliš rozepisovat. Jednoduše jsme si užívali dovolené, která se kvapem chýlila ke konci. V momentě, kdy odjela Fumáčova skupinka zpět do rodné vlasti, nastal ten správný čas začít pracovat na dosažení naší psychické vyrovnanosti propojením našich duší s místní přírodou prostřednictvím meditací.


Sharma hadr


Filip obhlíží cesty v Caprazoppě


Martina pózující nad finalským údolím

     Do Čech se vrátili vyrovnanější a lepší Filip a Martina.

Závěrem
     Primárně jsme tímto článkem chtěli popsat lezení v okolí Cortiny, ale bohužel jsme toho během naší návštěvy příliš nestihli. Kvalitního sportovního lezení bychom si tam užili určitě až do konce týdne, horských cest je tam asi tak na celý život. Doufám, že se nám to alespoň trochu povedlo a pro ty, co se tam třeba budou chtít někdy podívat ještě připojíme pár fakt a praktických informací.

Klima (přelom srpna a září): Když je slunce, tak je přes den příjemně, ale i bez něj to jde. V noci je krutá zima, v devět se uléhá. Ideální pro lezení je asi pozdní jaro a léto.
Ubytování: Mimo kemp jsme se spát neodvážili. 3 kempy jsou v Cortině, jeden přímo pod Sass Dlacia (blízko Passo di Val Parola), oba byly v relaci 9 eur osoba/noc.
Lezení: Pěkné. Vápenec, žádné ostré hrany, není tak kompaktní jako vápno např. na jihu Francie, velmi dobré jištění.
Průvodce: Arrampicata sportiva a Cortina d'Ampezzo - sportovní oblasti. Průvodce máme, tak se v případě zájmu ozvěte.

Kde jsme byli...
Crepe du Oucera Bassi
- skvostné technické vytrvalostní cesty, vřele doporučujeme
- převládající obtížnost 5 - 7a, cca 120 cest
- doporučujeme: Promenade 5, Ochiti pochiti 6a, Palle el balzo 6b, Troppa trippa 6c+

Sass Dlacia
- skvostné cesty střídají cesty místy lehce rozsypané, trochu lítá klasifikace, délka převážně 20 až 30 metrů, také můžeme doporučit
- v průvodci máme 120 cest stupně nejčastěji 5c - 7b, ve skutečnosti (alespoň na hlavní stěně) je těch cest asi dvakrát více
- doporučujeme: Vai tranquillo 5c, Tonka 6a+, Tempera 6b+


Sass Dlacia – hlavní stěna

Landro
- menší oblast rozdělená do dvou částí s přepychovým přístupem 30 metrů, o první (lehčí) můžeme říct, že s výjimkou asi čtyř pětkových ploten a 2 cest, není hezká, cesty jsou nepřehledné a nekompaktní, nevíc klasifikace je hodně podivná
- celkem 50 cest, v lehčí oblasti 20 převážně pětek, v těžší 30 cest stupně 6b - 7c
- doporučujeme: Nigerriss 5+, Blue moon 6c

Kde jsme nebyli...
... a s určitostí můžeme říct, že to budou velmi pěkné oblasti
Sas de Stria - oblast pro začínající tahače
Crepe de Oucera Alti - soused Crepe de Oucera Bassi
Cinque Torri - nejklasičtější sportovní oblast, povinnost


Cinque Torri

zpět

home