Skalkařův pohled na Silvestrovský přechod Nízkých Tater

Odjíždíme v pátek nočním lehátkovým vlakem, vše se zdá být v pohodě, máme lístky, stevard nás vzbudí před Liptovským Mikulášem, půl hodiny před stanicí. Přesouváme se na autobusové nádraží a po několika málo přestupech a čekáních se ocitneme v sedle Čertovica. Je zhruba osm hodin ráno. Drsňáci jako Náčelník a Tyčák nemají ani podvlíkačky, já mám na sobě úplně všechno a přesto se klepu zimou. Před námi je výstup sjezdovkou a pak dalších několik stovek výškových metrů stoupání.
Už v tuto chvíli je mi lehce nevolno.
Ale co, tak šlapeme, snad to nebude tak hrozné. Počasí je oproti předpovědi lepší, takže si docela užíváme. Jen to neustálé převlékání mi docela dost vadí. Vedro, zima, vedro, zima, zima, vedro…
Dorazíme na chatu M. R. Štefánika, kde je spousta lidí. Počasí se kazí a tak asi všichni raději zalezli dovnitř. Dáváme si skvělou kapustnicu, pár čajů a ač neradi, dále pokračujeme po hřebeni. Cestou míjíme mnoho lidí, kterým visí lyžařské pernamentky na bundách. Sněhu letos moc není, tak jsou na výletech. Sněhový poprašek, který zde napadl, stihl roztát, rozbřednout a znovu přemrznout. Takže všude docela slušná ledovka. Vyhýbat se ostatním protijdoucím je někdy docela umění, občas to dopadne slušnou „krysou“.
Po cestě směr Chopok se nám ještě podaří minout odbočku červené značky na hřeben, tak se musíme vracet a ztrácíme zhruba hodinu. Ta se ukáže nakonec jako dost důležitá, hledání večerního bivaku probíhá za lehce stresových podmínek. Stále fouká silný vítr, nicméně nakonec se nám podaří najít sedýlko trochu v závětří (alespoň večer jsme si to mysleli) těsně před Chopkom. Rychle stavíme stany. S Jiřkou trávíme zbytek večera ve stanu vařením, jídlem, pitím a snahou se nějak zahřát. Zvenčí k nám doléhají hlasy Náčelníka s Tyčákem, kteří vaří venku a rozhodli se tam uspořádat malou svařákovou párty. Nás, kteří už jsme napůl ve spacákách, ale nenalákají. Asi kolem půl osmé se rozhodneme „pokusit se jít spát“.
To se nám ovšem hned tak nedaří. Je nám napůl zima, napůl vedro, od země to studí, spacáky navrchu zase moc hřejí.
Jak se tak převaluji, přemýšlím o zimě v Thajsku, o zimě v Indii. Už je mi jasné „kam kráčím a jaký je můj cíl“. Rozhodně to není nošení pětadvacetikilového batohu do kopce, když kolem fouká vítr v nárazech 80 km/hod a teplota je pod bodem mrazu.
Sem tam usnu, sem tam se probudím a po příšerně dlouhé době konečně lze prohlásit, že už je ráno. Poloha skrčence po celou noc také tělu neudělala příliš dobře.

Po osmé hodině ranní snídáme, stále ve stanu a spacácích. Vítr se začíná opět zvedat. Poryvy zesilují a my se rozhodujeme rychle sbalit a vyrazit. Balíme vše uvnitř, ovšem při balení stanu se nám stejně nepodaří vše optimálně vyřešit. Výsledek je zlomená a dvě ohnuté tyčky na stanu Náčelníka a Tyčáka, jedna ohnutá tyčka našeho stanu a několik málo věcí končících v údolí. Tatranská příroda nám snad promine, my jsme to tam sami neházeli.
Po bleskovém balení vycházíme směrem na Chopok. Po půl hodině cesty už sedíme v chatě u čaje. Nad mapou rozmýšlíme další strategii. Jako ideální dnešní cíl se nám jeví útulna pod Chabencom. Ověřujeme proto u člena HZS, jestli funguje. Sám neví, ale kamsi volá vysílačkou a říká, že by měla. Dáváme ještě další rundu čajů, druhou snídani a těsně před polednem vyrážíme na další cestu.
Nasazujeme mačky a pokračujeme dál po hřebeni. Mraky se kolem nás honí, sem tam se otevře pohled do údolí, ale většinu času jsme stále v mlze. Vítr v nárazech zesiluje, což místy vyžaduje se zastavit a zaujmout stabilní pozici v přikleknutí. Míjíme Dereše, Polanu, Kotliska a vypořádáváme se i s posledním stoupáním na Chabenec. Odtamtud již scházíme do turistické útulny pod Chabencom.
Uvnitř útulny je šero, svítí jen pár svíček. Chatař prý měl dorazit už před několika dny, ale ještě nepřišel. Je tu jakýsi jeho náhradník, který nám daruje svíčku na stůl, uvaří nám čaj a více se o nás nestará. Krom něho je v chatě ještě polský páreček a skupina Čechů (pardon, vlastně Brňáků), která už docela slušně rozjíždí silvestrovský večírek. My si vaříme v chodbičce večeři, po ní krájíme dobroty a vytváříme tak obložené víčko od ešusu. Popíjíme červené víno (které celou dobu táhnul na zádech Náčelník a Tyčák, za což jim velké díky), rum, K-rum, meruňkovici, calvados a mandlovici. Docela slušná mixáž. Zábava trochu uvadá, tak se jí snažíme trochu zpestřit hraním slovního fotbalu a hádáním známé osobnosti. Intelektuálnější část naší skupinky ovšem dává značně najevo svoji převahu nad námi tělocvikáři a inženýry. No, moc se to prostě neujímá.
Znaveni po dvou dnech pochodu, teplem chaty a troškou alkoholu jdeme okolo jedenácté spát.

Na Nový rok se počasí příliš nepředvedlo. Vítr fouká stále stejně, jen začalo trochu sněžit a výrazně se oteplilo. U chaty (cca. 1600 m. n. m.) sice ještě sněží, ale o trochu níže bude jistě pršet. Volíme proto náhradní variantu ústupu.
Po snídani sbalíme a vycházíme opět na hřeben do sedla Ďurková. Odtamtud ovšem nejkratší možnou cestou dolu na Magurku. O pár stovek výškových metrů níže se sníh mění v déšť. A to docela hustý déšť. Těšíme se, že se na Magurce trochu ohřejeme a oschneme, dveře chaty jsou však zatlučené prkny. Dáváme si tedy čaj, rum a tatranku alespoň v přístřešku přilehlých hajzlíků a vyrážíme dále. Čekají nás další čtyři hodiny chůze v dešti, převážně po silnici. Nic příjemného. Zvláště když silnice je pod vrstvou ledu po kterém teče voda. Skoro přemýšlím, že nasadím mačky. Cesta je dost zdlouhavá, fouká vítr, prší, je lezavo. My s Jiřkou promrzáme asi nejvíc za celé ty tři dny.
Konečně přicházíme do Liptovské Lúžné, kde v ne příliš vytopené restauraci čekáme na příjezd autobusu. Těsně před naším odchodem do nás majitel ještě natlačí domácí kapustnicku, která je opravdu skvělá, jen trochu studená, stejně jako celý objekt penzionu.
Následuje přejezd do Ružomberka, pokus o zakoupení lehátek na cestu domů (neúspěšný, vše je plné), hledání otevřené a příjemné restaurace (což 1.1. na Slovensku není tak jednoduché), skoro šestihodinové čekání v restauraci na vlak (docela příjemná věc), hodinové čekání na zpožděný vlak (to se dozvídáme až pět minut po plánovaném příjezdu vlaku – nechápu), úspěšné zakoupení volných lehátek přímo ve vlaku, dost nepříjemná konverzace se spolucestujícími, kteří si myslí, že mají celé kupé pro sebe a pak konečně sladký asi šestihodinový spánek.
Okolo půl osmé ráno jsme na Hlavním nádraží.

A co závěrem dodat? Bylo to krásné a bylo toho dost!

zpět

home